Malé zastaveno

Je s podivem, jak chvíle obyčejna dokážou zpomalovat rychlost světa. Škoda, že pro dospělé oči bývají tak malé a lehce přehlédnutelné...
Příspěvek ze série #noraceagainsttheclock

Ještě si pamatujete pocit, kdy sednete do vlaku nebo autobusu a koukáte z okna? Netrápí vás nic, žádné měl bych, musím... Zvláštní hájemství momentů, kdy se pouze přesouváte. A nikde nečíhá pocit vyhozeného času, pocit nudy a dokonce ani nutkání činit "něco smysluplného" nezdvihá vprostřed vašich myšlenek výhružně prst (je možné, že to tak opravdu někdy bylo?). Jako byste unikli všemu a všem! A tak není potřeba přehlušit obyčejno momentu mluvením, čtením, telefonováním, ani rychlým projížděním stránek záludného internetu, co se vám (kdo ví proč) vkradl nejen do domu, ale i do kapes.  Jen čas a vy a prostor a úleva, že lze nicnedělání dělat zcela bez výčitek... Vlak se rozjede a vy pozorujete odlesk sluncezapadání v kopuli nádražní budovy. Má to zvláštní kouzlo – ta chvilka krás, které utíkají za oknem pryč, aby uvolnily místo dalším. Sledujete měnící se tváře secesních domů. Dole v ulicích tepe odpolední ruch, ale u vás ve vlaku a u vás v hlavě je klid. Po nebi plují oranžové a růžové červánky. Oranžové a růžové červánky, to vás rozesměje. Je příjemné jen tak být. Jet vlakem nebo autobusem a koukat se z okna.